Zatímco balada o ztracené Suzanne pluje tímhle navoněným pokojem, a zatímco svíčka pořád plápolá v dýni s kočkou na hlavě, člověk vypere, člověk vysaje a člověk si sedne, aby najednou z toho uplakaného podzimu alespoň vydoloval kousek slunce.

Loni jsem tančil u draků, letos tančím v novém kabátě, v šále, kterou jsem vždycky tolik chtěl a připadám si jako introvertní iron-man, dospělý, neztracený. Je podzim. Na ulicích listí, na stromech barvy a v srdci už skoro rok ten dlouhý pocit, že člověk zraje až s první třetinou života za sebou. 

Letošek je klidný, naplněný, jiný. Po třech letech tu není žádný velký příběh o propastech mezi starou a novou láskou, není tu pláč dítěte, ani špatné usínání. Ráno se člověk budí sluncem do tváře, dá-li obloha, a potom vstane a jde na toaletu a připraví se do práce.

Pomerančový džus, lehká snídaně, šála kolem krku. Za sebou nechat tu velkou neustlanou postel a usmát se, jak někdy maličkosti připomenou bohémství – jako správnou věc.

Pak si v autobuse vzpomenout na starýho Perkmana jak píše o úsměvech pro cizince a najednou zjistit, že se to děje. Mít oči otevřený a hlavu nahoře a smát se a přemýšlet i o ztrátách co se letos vyrojily. Lidé se změnili. Těžká věc.

Dřív jsem si to nepřipouštěl, protože jsem věřil, že lidé jsou v hloubi pořád stejní a stejní zůstanou. Že se mění jen na povrchu a jen trochu a že to má symbolický význam. Že v tom najdu vždycky odlesk jejich pravého já, že nebudu zděšen, střelen, jejich neexistující hloupostí  a nenavazujícím přístupem.

Pletl jsem se.

Někteří lidé zůstavají stejní, díky bohu, mění se, ale mění se a mění se správně. Pod okolnostma, mluví o tom, vyprávějí o tom. Cítíte z jejich slov nebo vkusu, nálady nebo chuti pro oběd, že vyrůstají, že rezonují. Že umějí vědět, kdo jsou. Že možná plavou životem a pořád přemýšlejí o snech a o tom jak něco nevyšlo a jak něco teprve vyjde, ale jsou mezi vámi. Cítíte je. Cítíte roky, které je znáte. Držíte je za ruku. O tyhle lidi nepřijdete.

Když jsem před pěti lety potkal toho kluka, který byl nadšený i zklamaný z toho, že nakonec nejsem žena (považte), hádal jsem, že i on takový musí být. Že ví. Každý den velké přátelství, každý den o kousek dál. Pak zmizel na dva roky a když se vrátil, prohodili jsme dvě věty a pak už žádnou. Zmizel. Byl někdo jiný. Neuměl vysvětlit proč. Prý dospěl. Snad si v duchu nepsal deník, snad se vrátil omylem, ale byl pryč. Nebyl dospělý. Byl pryč.

Skoro koketuju, jestli to není horší než smrt, vidět člověka, kterýmu kdysi svěříte ruku do ohně, změněnýho až na kost. Je to jedna z věcí, který dodnes nerozumím. Neumím ji pochopit. Neumím ji uchopit.

Běhají tu lidé, které znám pět let a přitom je pořád dokážu poznat. Možná za tu dobu vystřídali typ chůze nebo na Skypu použíjí jiný smajlík – ale jsou to oni. Jsou tady. Ohlídnu se, a jsou tu. Vím, že když bude nejhorší noc, můžu napsat mobilem. Jsou to lidi, kteří nemizí. A když už zmizí, člověk toho lituje každý den a vytáhne i nukleární arzenál, aby je dostal zpátky.

Když jsem letos v létě přišel o dva lidi, o kterých by člověk řekl hodně a určitě ne to, že umí bez problému rezonovat, bylo mi to vlastně jedno. Cítil jsem úlevu. Najednou byla ta zátěž pryč.

Závěr léta se nesl ve strachu, že ztráty budou letos velké, smutné, děsivé. Nenapsal jsem dopis, který jsem měl napsat, indiánka se ztratila a člověk přemýšlel, jestli by se aspoň neměl držet toho absurdního mála, co měl, jestli by neměl být tak moc drzý a chtít mít kolem sebe… víc. Už McCandless věděl, že bez lidí to nakonec stejně nejde, ale ten hluboký stisk čelistí  o svobodě a přírodě se mnou vždycky lomcoval a zůstal jsem pomalu stát jako kůl v plotě.

Neumím to bez lidí. Bůh ví, jestli někdy budu. Dneska je indiánka zpět, vrátila se jedna stará známá a současná přátelství, ta velká a opravdová (která nepotřebují ani stisk ruky), jsou pevná a hledím na ně s velkým optimismem a důvěrou. Jsou tady. Nemizí, neumí se neměnit. Nejsou arogantní, nezavídí, nemají nos v oblacích. O to víc se za tyhle lidi vyplatí bojovat, i když to sami nevědí. O to víc se vyplatí je mít jen třeba na monitoru. Za tyhle lidi se vyplatí jít do nočních obchodů, i když se vám nechce a kvůli těmhle lidem, kteří znají svůj vlastní příběh a cenu, se vyplatí to nevzdát.

A to víc mrzí, že jsem nenašel slova a správný moment, pro napsání, o kterém přemítám, jestli tu už mělo být, nebo nemělo. Možná jen dávám prostor úniku pryč, doufajíc, že se vrátí jednou ten stejný člověk. Možná jen potřebuje velkou pauzu. Možná jen potřebuje vidět ten velký modrý oceán a potřebuje ho vidět sám. Možná jen potřebuje sedět v tom autobuse a cítit to vzrušení, co může zažít jen svobodný člověk… Doufám.

Letos, teď na podzim, je to přesně půlka nejšťastnějších let života, na které si jednou budu vzpomínat, chovat si je a laskat, protože se nebudou opakovat vždy. Obama vyhrál své druhé období, mám za sebou tři roky lásek, o kterých můžu napsat tři stohy knih, bydlím ve svém, pracuju po svém a jsem dospělý přesně tak, jak jsem chtěl. A do toho všechna ta negativa, která kolem plují a člověk je musí řešit a řeší je jako gentlemen a snaží se je zvládat. Klasická léta. Nechť září!

Prší. Déšť vždycky patřil do pětadvacítky, odjakživa. Když prší, všechno začíná znova. Poslední příspěvek na Bloguje zmizel, objevil se Tumblr a s ním teď začíná Nová éra. Bloguje končí. Člověk to pomalu musel čekat, těch dlouhých 8 let (považte!), ale stálo za to. Teď Tumblr. Teď nové sny. Teď nové cesty.

Posun v žití byl za poslední měsíce veliký, převeliký, poslední týdny jen tak pinkám, kam až jsem to vlastně s touhle hvězdnou lodí dotáhl. Cíl Mars dosažen. Kolonie založena, domov zažehnut. Ještě se člověk zabydluje, po dvou měsících, má ještě pořád někde prázdnou poličku a učí se hbitě vytahovat klíč k novým domovním dveřím. Ale všechno funguje a navíc je tu královský klid. A výhled. A odér léta. A v noci Game of Thrones.

Můžete jít v noci na záchod a nepřemýšlet. Můžete dávat pusu vlastní ledničce a nekoukat, jestli to nepůsobí divně, hlavně ale taky můžete tancovat na tý velký ploše, která tu najednou je. Velký zrcadla a člověk si hned připadá jak na baletu. A taky ta obří postel, která odsouvá představy o letištích na vedlejší kolej a hodí se nejen na noční sex.  A je dobrá pro spaní. Před počítačem pak vlastní křeslo a z počítače Nightflight.

Bez přátel bych byl sotva na oběžné dráze, napadá mě. A taky bez rodiny. Takže velký dík patří jim, kteří zase nevědomky pomohli a pomáhají a jen slovy mnohdy dokážou člověka podržet, když jsou najednou 4 v noci a vy měsíce zpátky nevíte, jestli jste si zabalili všechno. Spousta přátel je taky stále zmizelých, pár jich vědomky, pár jich nevědomky. Indiánka je každopádně zpět. Ta indiánka. Ona indiánka.

Potom velké a nádherné překvapení o stromcích, o kterém se ještě nesmí mluvit, po 12 letech vyšlo Diablo, a směr léto, kam míříme všichni, ať chceme nebo nechceme. Léto je krásná věc a nejlepší období ze všech. Další destinace? Další cíl? V oblacích. Ale je tam. Bude tam.

Z okna “it’s been you, woman”, za oknem jaro a na obzoru velké změny. Ještě na začátku roku to vypadalo, že 2012 nedodrží svůj slib – a stane se rokem obyčejným, klidným, v rámcích. Když jsem před pár dny definitivně zavřel Kříšťálový pláč, stýskal jsem si až, jak skoro nic necítím. Jak jsem šel po místech, které bývaly silné, strhující, nostalgií naplněné. Teď působily jako prázdný chrám, ale alespoň jako chrám – jako velkolepý odkaz dávných dní. 


Ten den byl slunečný, větrný a napůl chladný. Na sobě jako jediný krátkou kalhotu – snad rebelství nebo chtíč po létu. Pak hodina chůze k tomu místu, napůl hloupě, napůl s hrdostí v hrdle, schovanou, přesto citelnou. Jít se rozloučit, po třech letech, jak jsme si slíbili.


Člověk prožije za tři roky hodně, prožije spousty a jednu z největších pravd, co tě nezabije, to tě posílí, jsem byl schopen ocenit naplno až dnes. Teprve dnes jsem akceptoval, že je tenhle výrok vlastně pravdivý, nemění se, není ho třeba upravovat.

Příští měsíc je měsícem plným změn. Důležitých startovních bodů a základen pro cestu na Mars – cestovali jsme na oběžnou dráhu, k Měsíci a zase zpět a teď nastala doba, kdy se staví sny k planetám. K planetě.


V hrudi budu mít nový domov, vlastní odrazový můstek. Poprvé už bez průpojnic s minulostí, poprvé plně vlastní. Do toho z nové pozice střádání nechtěných papírků, dneska už asi jediného zádrhelu k cestě. A pak?


Dneska už ani okem nezavadím o cesty jinačí – o tolik se ty cesty rozešly, způsoby sdělení i víra v lepší zítřky. O tolik se změnili lidé okolo, podpory i skutečnosti. Dneska se o těhle výpravách někdější inspirace dozvídám úplně omylem – a náhodou, a hlavně bez zájmu. Nečtu je. Ze základny se stal prach.


A nakonec je to dobrá věc. Zatímco před lety píšete roztřeseným hlasem trolům, že chcete jít a odpíchnout se, dneska už nepíšete a celá ta horkost na hrudi a Notre Dame v ní se probírá jinými kanály. Změna vesmírného střediska? Určitě.

Zatímco Norsko se stalo jakýmsi symbolem tohohle všeho, opravdové věci se už dějí jinde. Mimo blog, mimo kontakty. Cestuje se. Nepíše se. Móda. Zbývá jen smích na Twitteru a občasné popíchnutí minulé generace, která mi ze všeho nejvíc připomíná už jenom JD reloaded – “skvělá” práce.


Ale je to vlastně jedno. Ze všech levelů, warcraftů a profilů nalezeného zázraku se stal tmel a výběr toho, co zbylo. Co přežilo. Odhalily se hodnoty, přátelství co drží a nové tváře.


Plán? Neil deGrasse Tyson? Vesmír? Byt? Práce? Cesta? Obrázky? Všechno dohromady?


Dustyland Fairytale!


Lístek!


A jako vždy, last.fm vám jednou napoví.